05.08.2020
Sdílet

Rozhovor s Annou Slámovou


Datum: 05.08.2020
 

"Občas musíme jít o dva kroky vzad, abychom se mohli nadechnout a udělat deset kroků vpřed."


Anna Slámová je součástí ZFP více než dvacet let a v současnosti působí na pozici obchodní ředitelky ZFP akademie, ale i členky představenstva ZFP GROUP a ZFP akademie. Život si nedokáže představit bez své rodiny, synů Michala a Martina, koníčků a současné práce, která ji neustále naplňuje a posouvá dál.
 
V ZFP působíte více než 20 let a za tu dobu jste prošla téměř všemi úseky. Jak se podle vás v průběhu let společnost proměnila a co vidíte jako největší rozdíl oproti vašemu začátku?
Dalo by se říct, že jediné, co je dnes stejné, jsou majitelé firmy, manželé Poliakovi, a počáteční filozofie – „Pojď, nauč se s námi rozumět svým financím a staň se finančně nezávislým.“ Když jsem do ZFP přišla, tak tu kromě mě a dalších dvou nových kolegyň pracovalo pět zaměstnanců. Firma pořádala semináře a zpracovávala tři základní produkty, kterými byl penzijní fond, kapitálové životní pojištění a stavební spoření od obchodních partnerů VVPF, IPB, RSTS a HYPO.
Dnes má ZFP GROUP více než desítku dceřinek a kolem 230 zaměstnanců. Největší rozdíl vidím v rozkročení ZFP téměř do všech oborů na trhu, v posledních letech v úžasných nových projektech, v nabytých zkušenostech majitelů, kolegů z vedení, ze sítě i centrály i mých vlastních. Především pak v legislativních změnách, které naši práci sice významně zpřísňují, ale mění v profesionální.
 
Jak celkově vzpomínáte na svůj příchod do ZFP?
Můj příchod do společnosti začal 5. prosince roku 1998 na Základním semináři v Hotelu ILF v Praze, kam mě tehdy s mým přítelem, dnes už manželem, vzal kamarád z Teplic, kterého jsme poznali na svatbě manželovy sestřenice.
A jelikož jsme za nějaký čas po svatbě jeli na plánovaný lázeňský pobyt v Teplicích, dohodli jsme se, že se určitě potkáme. Už tehdy byl velmi zajímavá osobnost. Mladý, sice hodně ukecaný, ale krásně do byznys stylu oblečený muž, který měl nové tyrkysově modré auto Kia Sephia.
Proto jsme byli zvědaví, co vlastně dělá, a on nás odbyl, že by nás to stejně nezajímalo. Nakonec podlehl naší zvědavosti a nátlaku, vše nám prozradil a v sobotu jsme jeli na výlet do Prahy na celodenní seminář.
 
Pamatujete si na průběh onoho semináře?
Seminář byl skvělý a velmi nás zaujali přednášející lektoři. Poměrně živě si pamatuji pana Opatrného, jehož pojetí bylo velmi zábavné, projevy měl podobné jako Michaela Jílková z pořadu Kotel. Vzpomínám i na krátkovlasou, v letních květinkových šatičkách oblečenou (podotýkám, že byl prosinec), těhotnou a usměvavou Magdu Opluštilovou, v jejíž struktuře jsem byla někde asi v šestém koleni, aniž bych to tehdy věděla. Dnes je to má skvělá sponzorka.
 
Poté jste však stále hledala zaměstnání.
Jelikož jsem dokončila obchodní akademii, potřebovala jsem, nebo jsem si to tehdy alespoň myslela, že potřebuji, získat praxi v ekonomice a účetnictví. Proto jsem se i přes začátky v terénu rozhodla najít si práci a shodou okolností jsem se zúčastnila výběrového řízení do ZFP na pozici účetní. Na toto místo jsem nenastoupila a ekonomický úsek je dnes de facto posledním, kde jsem ještě nepůsobila.
Výběrové řízení tehdy vedl osobně pan Vladimír Poliak a ve druhém kole jsem poprvé poznala paní Poliakovou. Už tehdy to byli velmi milí a přátelští lidé a po jejich poznání jsem v ZFP chtěla pracovat ještě více. Uspěla jsem. Do společnosti jsem byla přijata na pozici administrativní pracovnice pro zpracování produkce. Přibližně první 3 týdny jsem pomáhala se zpracováním produktů penzijního připojištění a následně jsem dostala svou vlastní komplexní agendu stavebního spoření RSTS a HYPO.
 
Nově jste členem představenstva ZFP GROUP. Vykonáváte však i funkci obchodní ředitelky ZFP akademie, pečujete o marketing a v neposlední řadě také o úsek IT. Jak zvládáte všechny své pracovní aktivity?
Základem úspěchu jsou lidé, kteří jsou kolem mě. Ať už ve vedení společnosti, v mých týmech nebo i v osobním životě. Naše firma je o lidech a bez nich bychom nebyli tam, kde jsme. Máme zde opravdu skvělé, pracovité a zodpovědné kolegy a spolupracovníky. Navzájem si pomáháme, inspirujeme se a podporujeme se. Tu největší podporu mám od manžela a celé rodiny. Díky tomu můžem klidně hory přenášet a občas mám pocit, že se nám to i daří.
 
Máte nastavena nějaká pravidla, podle kterých se řídíte?
Důležité jsou správné návyky, režim, vnitřní disciplína, pravidelný přenos informací, definice a kontrola úkolů prostřednictvím porad a mně vlastní otevřená komunikace. Dle mého přesvědčení by lidé ve firmě napříč obchodní sítí i centrálou měli do poslední osoby vědět hlavní i dílčí cíle, vize a strategie firmy, proč děláme to, co děláme, jak to děláme a kam to směřujeme.
Vždy se snažím trpělivě a často opakovaně lidem vysvětlovat, co je důležité pro společnost a co tím můžeme získat, nebo naopak ztratit, když se vydáme tou zdánlivě lehčí cestou.
A že se občas něco nepovede? Důležité je si věci pojmenovat, najít společné řešení, hledat cesty, poučit se a do budoucna se toho vyvarovat. Snažíme se s kolegy z vedení učit lidi kolem sebe přijímat jakoukoliv zpětnou vazbu, hlavně tu negativní, protože přesně to nás nejvíce posune. Učíme nebát se přiznat chybu, vše je řešitelné. Často je to však o zralosti a velikosti každého jednotlivce.
 
Jaký obor je vám nejbližší? Láká vás ještě nějaké další odvětví?
To je přece více než jasné. Je to právě to, co dělám, protože mě to zkrátka baví, naplňuje, snad můžu i říci, že se mi v tom daří, a hlavně je to neodmyslitelná součást mého já.
A co mě ještě láká? Jsem tak trochu nezmar nebo možná i Univerzální voják jako Dolph Lundgren. Baví mě totiž téměř vše, do čeho se pustím. Když do něčeho jdu, tak to musí mít co nejlepší výsledek. Ale něco by tu přece jen bylo. Miluji dobré pivo, tak možná jednou, až se někdy budu nudit, jestli se teda někdy budu nudit, založím malinkatý vlastní pivovárek s hospůdkou, kde vystavíme historické české motorky, které renovuje můj manžel.
 
Vaše práce je časově velmi náročná, ale sama jste důkazem, že jde s úsměvem na rtech zvládnout a ještě skloubit s rodinou. Máte nějaký recept, jak zvládnout rodinu i práci?
Je to opravdu o nastavení člověka a vnitřní disciplíně, kterou mám poměrně silnou, asi proto, že jsem „dcera vojáka z povolání“. Hlavně je to všechno o té pravidelnosti, důslednosti, kontrole, o návycích, které máte a také o vytrvalosti. Malé děti musíme přeci také všechno učit, ukazovat jim cestu, naučit je plnit si povinnosti a kontrolovat je. Návyky se nevytvoří hned a je to opravdu o neustále se opakujících činnostech, až se vám z toho jednou stanou automatické zvyky.
 
Myslíte si, že se vaše děti vydají stejným směrem?
Tady je ještě trochu předčasné předvídat, jakým směrem se moji skvělí kluci vydají, protože mají teprve 8 let. Rozhodně se je snažíme s manželem vést od miminek k velké samostatnosti, disciplíně, slušnosti, úctě, pokoře a pomáhat si nejen sobě navzájem, ale také ostatním kolem sebe. To je to největší bohatství, které jim teď můžeme dát, a pak už to bude jen na nich, kudy se vydají.
Teď se nám během covidu krásně ukázalo, jak je velmi důležité mít pravidelný režim a disciplínu. Každý den od pondělí do pátku byl úplně stejný. V osm začínala poctivá domácí škola a končila ve dvanáct. Na začátku naší osobní výuky a dohledu bylo potřeba jim vytvořit návyk, což trvalo přibližně 3 týdny, a později už pracovali samostatně podle úkolů napsaných na A4, které si odškrtávali, a dokud nebylo hotovo, neskončili. Držíme se hesla: nejdříve povinnosti, potom zábava. Kluci ukončili 2. třídu se samými jedničkami.
 
Můžete nám popsat svůj běžný den?
Co je to běžný den? Já nemám běžné dny, každý den je jiný a hlavně výjimečný. Přináší nové situace, věci, nápady, radosti i starosti. Vy máte určitě na mysli, kdy můj den začíná, co se během něj děje a kdy končí, že ano? Jasně. Možná bych to nechala někdy příště na nějaký další rozhovor, protože sami vidíte, že jak mě pustíte ke slovu, tak bychom spolu mohli napsat i knížku.
 
Jak trávíte volné chvíle? Máte nějaké koníčky, kterým se věnujete?
Volné chvíle trávím nyní hlavně s rodinou a je úplně jedno kde a jak, jestli na lyžích, u přátel, u moře, na dvoře u bazénu, povídáním si v posteli nebo při nějaké práci, ale hlavně že jsme spolu. Koníčků by bylo spousta, baví mě téměř vše, do čeho se pustím, ale mezi zajímavé patřilo například rybaření nebo motorky. Tyto aktivity musely jít na chvíli stranou, protože tím jediným a nejdůležitějším koníčkem je mi dnes rodina a práce.
 
Vyměnila byste za něco svou práci? Je něco, co byste dříve udělala jinak?
Určitě nevyměnila, ale nikdy nevíme, co nás v životě potká. Hlavně ať jsme všichni zdraví. A jestli bych něco udělala jinak? No jasně a víte kolik věcí? Na druhou stranu, když člověk dělá chyby, je potřeba se z nich poučit a mě osobně spousta věcí posunula vpřed, i když někdy naopak trochu vzad. Ze všeho se snažím si vzít to nejlepší a velmi ráda používám takové tak trochu upravené přísloví: Občas prostě člověk musí udělat 2 kroky vzad, aby se mohl zastavit, nadechnout a udělat 10 kroků vpřed.